Zvířata

Jaký je vývoj druhu?

Určitě jste všichni slyšeli o evoluce. A určitě, když uslyšíte slovo „evoluce“, přicházejí na mysl věci jako „opice“, „fosílie“, „Darwin“ nebo dokonce „protichůdný palec“. Ale víme, co přesně je evoluce?

Evoluce je univerzální proces, který spočívá v postupné změně živých bytostí a jiných objektů v přirozeném světě. Evoluce je skutečně něco obecného, ​​co ovlivňuje zvířata a rostliny, ale také skály, planety, hvězdy a vše, co v přírodě existuje. Dalo by se tedy hovořit o biologické evoluci, geologické evoluci a dokonce i astronomické evoluci.

Všechny tyto procesy obvykle vyžadují čas, hodně času, a proto je normálně nedokážeme vnímat. Přestože existují některé případy evoluce v reálném čase, o nichž se budu dále zabývat. Je dokonce nazývána biologická disciplína Experimentální evoluce.

Existuje mnoho příkladů geologický vývojnapříklad si pomyslete na kameny na dně řek (balvany), které původně nejsou ničím jiným než kousky skály, které přicházejí z hory, a které, když se táhnou proudem, zasáhly jeden druhého a tak jdou získání jeho charakteristického zaobleného tvaru. Dalším příkladem jsou hory a hory. Jsou tvořeny deformací zemského povrchu v důsledku kolize tektonických desek. Zpočátku rostou a rostou, dokud nedosáhnou své maximální výšky, a odtud eroze a stejný pohyb desek způsobí, že se na své horní části zaoblí a sníží se na výšku.

biologická evoluce (nebo organický vývoj jak někteří říkají) je to, na co obvykle myslíte, když mluvíte o evoluci. Je to proces, kterým život vznikl na Zemi a který vedl k obrovské rozmanitosti živých bytostí, které obývají naši planetu. Teorie evoluce, jak je známo dnes, byla vyvinuta Charlesem Darwinem. Ačkoli někteří vědci své doby již přijali myšlenku, že živé věci se v průběhu času mění a že mezi druhy existují různé stupně příbuznosti. Nebyl však jednoznačný konsenzus o tom, proč k tomu došlo. Většina lidí věřila v božský design, to znamená, že vše, včetně procesu evoluce, následovalo Boží plán. Darwin Shromáždil mnoho let obrovské množství příkladů a údajů podporujících evoluci a jeho hlavním přínosem bylo navrhnout přirozený výběr jako motor evoluční změny. To znamená, že se druh v průběhu času mění, protože potomci dokážou opustit pouze nejvhodnější jedinci. Charakteristiky, díky nimž jsou někteří jedinci vhodnější než jiní, se liší v závislosti na prostředí, ve kterém se vyvíjejí, a proto se generace po generaci, druh vyvíjí, aby se přizpůsobil prostředí. V dnešní době mnoho lidí přijímá evoluci přirozeným výběrem, a dokonce i pro mnohé se to zdá zřejmé. Avšak v době Darwina (19. století) byla tato teorie totální revolucí proti převládajícím náboženským myšlenkám v té době, protože při vysvětlování evoluce přirozeným výběrem již Boží zásah nebyl zapotřebí. Pro mnohé to znamenalo přijetí svobodné vůle druhu, včetně lidí, a Darwin našel určitou opozici vůči jeho teorii, dokonce i mezi vědeckou komunitou.

Studium evoluce bylo tradičně rozděleno do dvou hlavních oblastí, makroevoluce a mikroevoluce. První, makroevoluce, studuje vztahy mezi druhy, rody, rodinami a jinými vyššími taxonomickými skupinami a čerpá z disciplín, jako je paleontologie, geologie, biogeografieatd. Naopak, mikroevoluce studuje vývojové změny, ke kterým dochází mezi různými populacemi druhu nebo mezi příbuznými druhy, a zahrnuje disciplíny, jako je populační genetika nebo ekologie. Hlavním rozdílem mezi nimi je časové rozpětí, které pokrývají, takže zatímco makroevoluce studuje evoluční změny, ke kterým dochází v průběhu milionů let, mikroevoluce obecně pokrývá změny, které jsou měřeny ve stovkách nebo tisících let.

Ale jak evoluce funguje? Co to znamená, že se druh v průběhu času přizpůsobuje a mění? Stejně jako téměř všechno v biologii, odpověď je v DNA. Uvidíte, když se muž a žena jakéhokoli druhu spojí, potomek zdědí kombinovanou genetickou informaci od svých rodičů. A tato genetická informace je obsažena v DNA. Ale tato DNA není úplně totožná s DNA jejich rodičů, ale obsahuje malé variace, nazývané mutace. Pokud mají tyto mutace jakýkoli účinek na jednotlivce, který je nese (není tomu tak vždy), bude to výběr přirozeného výběru (bez ohledu na redundanci) pro nebo proti, v závislosti na prostředí a typu mutace. A to může způsobit, že se jedinec rozmnoží více či méně úspěšně, což následně zajistí, že vybraná mutace bude udržována nebo odstraněna z populace.

Představte si například populaci polních myší na Sibiři. Tyto myši musí neustále hledat potravu, aby udržely zvýšený metabolismus a tím i tělesné teplo. Dobrý den se rodí myš, která má mutaci, díky níž má více vlasů. Tato malá myš bude více chráněna před chladem, a proto nebude muset trávit tolik času jako ostatní, kteří hledají jídlo. Náš šťastný malý přítel tak může použít tento čas k přemýšlení myší a jejich šance na páření budou vyšší než u ostatních mužů. Pokud spáruje více a ponechá více potomků než ostatní myši, v další generaci bude více myší s mutací. Pokud se počasí po následujících generacích nezmění, všechny myši v této populaci budou mít mutaci, díky níž budou mít více vlasů. Populace se přizpůsobila.

Tento příklad se může zdát trochu hloupý, připouštím. Co chcete, jen mě to napadlo za běhu. Také to obvykle není tak jednoduché. Výhodná mutace nemusí přímo ovlivnit množství vlasů, které rostou na myši, ale může ovlivnit expresi genu (tj. Množství proteinu, který produkuje), což zase ovlivňuje expresi jednoho nebo více genů, které nakonec dělají větší množství nevím, co protein způsobuje, že myš z nosu je chlupatější a méně chladná. Ve skutečnosti se dnes předpokládá, že většina adaptačních procesů probíhá tímto způsobem. Proto je tak těžké najít jasné příklady adaptace v současné populaci. Přesto na stránkách odborných vědeckých časopisů nenajdeme několik zdokumentovaných případů (například Molekulární ekologie).

Odpověď wiki

Je to jedno z nejméně pochopených vědeckých témat dnes ... jedním z důvodů je to, že když byl pokřtěn, bylo použito slovo „Evoluce“, což ve svém hovorovém použití znamená „změna ke zlepšení“. To bylo normální vzhledem k ideologii prvních učenců, kteří ji pozorovali (mnohem dříve než Charles Darwin), ale je to špatné slovo.

„Evoluce“ druhů je něco jiného. Lepší jméno by bylo například PROGRESIVNÍ GENETICKÁ DIVERSIFIKACE.

Slovo evoluce v biologii se používá pro označení 3 různých věcí:

  • On hotovo tento druh se postupem času mění a diverzifikuje.
  • Prediktivní vysvětlení, proč to dělají. (The Teorie založil Darwin)
  • Historie evoluční Popis toho, jak se populace živých věcí oddělily, vyvinuly a znovu oddělily, aby vznikly všechny existující druhy, včetně nás.

Vysvětluji to teorie v kostce:

  1. Živé věci se množí. Přitom předávají své geny další generaci.
  2. Kombinace genů, které procházejí každým jednotlivcem> Některá objasnění:

To nemá nic společného s „evolučním“ Pokémonem, který je spíše „magickou metamorfózou“.

Evoluce nemá žádný cíl. Lidská bytost NENÍ „rozvinutější“, máme pouze jednu z nejúspěšnějších genových kombinací (reprodukovat a expandovat) na světě.

Je také nepravdivé, že to vynalezl Charles Darwin. Již existovala bezplatná encyklopedie Charles Bonnet - Wikipedia

Darwin udělal to, že navrhl teorii (vědeckého typu, což je odůvodněné, prediktivní a poučné vysvětlení, a nikoli předpoklad) funkční a úplné, které vysvětluje proč se to stalo.

Dnes se NEPOUŽÍVÁ teorie, jak navrhuje Darwin, ale vylepšená verze, robustní> Science Magazine: Modern Evolutionary Synthesis

Význam pojmu EVOLUTION

Před vstupem do předmětu jako takového musíme zvážit, co slovo evoluce znamená v přesném termínu. Evoluci definujeme jako změnu, že to nemusí být lepší nebo horší, znamená to jen změnu.

Ve skutečnosti najdeme v průběhu času příznivý a nepříznivý vývoj. I když to v průběhu času bylo zkreslené a najdeme slovo evoluce jako něco pozitivního a involuci pro něco negativního, i když je to velmi absurdní syntéza.

V této další lekci PROFESORA objevujeme rozdíly mezi mužem Cromañóna a neandrtálcem.

Proces evoluce u různých druhů

Pokračujeme v tom shrnutí vývoje druhů zadání popisovat různé body, které oba Darwin a další vědci popisovali po různých provedených studiích a že později samotná geofyzika dala platnost.

Existuje studie, která uvádí, že pokud existují dvě oblasti zcela vzdálené nebo izolované se stejným druhem, každá z nich bude zcela odlišná od oblasti instalované v jiné oblasti (i když je stejného druhu). Toto bylo provedeno na různých místech se stejnými ekologickými podmínkami jako v Arktidě a Antarktidě.

Ve druhé chvíli studie o velké rozmanitosti druhů které dosáhly našich dnů a studovaly jejich orgány, můžeme si udělat představu o velké podobnosti mezi různými druhy zvířat. Není divu, že například mnoho z prasečích orgánů je velmi podobných orgánům lidí, je to docela spojeno se způsobem reprodukce každého druhu a dobou těhotenství každého z nich.

Třetí krok, který provedla věda, je v EU anatomická studia které byly provedeny u různých druhů a které vyústily v řadu dokumentů, na jejichž základě se nacházejí stopy toho, co by mohly být končetiny nebo orgány, které se dnes nepoužívají, ale které zůstávají, zůstanou, takže najdeme kostí penisu lidských bytostí nebo nohou hadů, mezi mnoha dalšími prvky.

Pokračování tématu studia druhů najdeme embryologické studium kde to má za následek existenci společný předek.

Za to všechno můžeme říci, že druhový vývoj Je to dáno z řady parametrů, které najdeme v prostředí, a že spolu s řadou mutací v gametách (které se zmíním později) povede k vzhled změn U různých druhů.

Evoluce Země

Jak všichni víme, naše planeta se postupem času změnila to znamená, že kontinenty, jak je známe dnes, pocházejí z poměrně blízkého původu: roztříštěnost Pangea (jediný kontinent).

Zdá se, že to bylo před 3800 miliony let v EU Eorcaic éra když se začaly objevovat mikrobiální prvky v důsledku změny klimatu (Země se ochladila). Až to bude před 1500 miliony let, až najdeme první eukaryotické buňky, který pocházel z vývoje předchozích, zjistíme, že řada vícebuněčných prvků, jako jsou řasy, houby, cyanobakterie, sliznice a myxobakterie, ...

Evoluční teorie

Pokračujeme v tomto shrnutí vývoje druhu, nyní mluvíme o různých teoriích, které se objevily v průběhu historie na téma evoluce. Zde jsou hlavní:

Devatenácté století bylo obdobím docela ovlivněným vědou a různými teoriemi. V nich najdeme to Charlese Darwina, který vytvořil studium různých druhů který našel během své cesty na palubě Beagle. V této teorii najdeme řadu důležitých bodů, jako například:

  • Každý život se vyvíjí jednoduchým způsobem.
  • Druhy se vyvíjejí díky okolnímu prostředí.
  • K tomuto vývoji dochází pomalu a postupně.
  • Vyhynutí druhu pochází z ruky nekompatibility s prostředím, které jej obklopuje.

V rámci této teorie najdeme slavnou citaci "Přežijí jen ti nejsilnější".

Na začátku 20. století to najdeme nová restrukturalizace teorie který přišel z ruky George John Romane, kde trvale odstranil Lamarckovu teorii.

Vědec, který byl charakterizován evoluční teorií úsilí, zde uvedeme typický příklad, kterým žirafy, o kterých je známo, že na začátku neměly takový velký krk, je natahovaly na základě snahy dosáhnout oblasti vrcholku stromů. Tato teorie samozřejmě nikdy neměla mnoho následovníků, protože tímto způsobem by byl vývoj druhu v čase mnohem rychlejší a dnes by také pokračoval.

Moderní evoluční teorie

Jde o syntézu, do které vstupuje velká část Darwinovy ​​teorie, ve které jsou učiněna matematická a biologická vysvětlení různých druhů. To vysvětluje, že část evoluce je dána mutačními procesy, ke kterým dochází během sexuální reprodukce v důsledku selhání gamety.

Pokud si chcete přečíst více podobných článků Vývoj druhů - shrnutí, doporučujeme zadat naši kategorii biologie.

Co je evoluce?

ARMS A FINS Ačkoli ploutev delfína vypadá velmi odlišně od ramene šimpanze a obě končetiny mají různé funkce, jejich základní anatomie je stejná, což dokazuje, že pocházejí od společného předka před miliony let.

Je to proces, kterým se organismy mění po generace. Je to složitý proces, protože předek může být od mnoha různých potomků, například například jeden z prvních známých ptáků>

Charles Darwin

SPECIALIZOVANÁ DIET
Namísto krmení trávy a listů jako jejich nejbližší příbuzní se mořské leguány z izolovaných Galapágských ostrovů ponoří do moře, aby jedli mořské řasy.

Charles Darwin (1809–1882) byl jedním z nejdůležitějších vědců devatenáctého století. Jeho práce Původ druhu, publikované v roce 1859, vyvolalo velký pocit. V něm vyvinul evoluční teorie, které jsem již publikoval spolu s Alfred Russel Wallace v roce 1858. Ukázalo se, jak jsou všechny existující druhy příbuzné a jak jejich zeměpisné rozšíření odráží jejich vztahy. Vysvětlil příbuznost fosilních organismů se současnými a že všechny formy života jsou spojeny do jediného „stromu života“. Darwin navrhl model evoluce přirozeným výběrem, neboli „přežitím nejvhodnějších“, jak to ostatní nazývali, na základě jeho ekologických studií a experimentů s chovem zvířat.

Geny a dědictví

Darwin věděl, že evoluce může fungovat, pouze pokud dojde k dědictví. Neznal moderní genetiku, ale během dvacátého století bylo jasné, že genetický kód, který hledal, byl nalezen v chromozomech jádra téměř všech buněk živých věcí. Každá lidská buňka má mezi 20 000 a 25 000 genů, z nichž každý obsahuje instrukce kódované pro specifické vlastnosti. Tyto kódy jsou hlavně ve formě molekul DNA, z nichž každá obsahuje čtyři chemické báze uspořádané v párech. Každý gen je kódován ve specifické sekvenci párů bází.

Přizpůsobivost

Klíčem k evoluci je variabilita živých bytostí. Stačí se podívat na jakoukoli skupinu lidí: někteří jsou brunetky, jiní jsou blond, jiní jsou vysokí, jiní jsou krátcí. Normální variace fyzických vlastností u stejného druhu může být široká. Adaptace jsou vlastnosti organismů, které jsou užitečné pro určitou funkci. Tímto způsobem si primáti vyvinuli binokulární vidění a velký mozek, aby mohli fungovat v prostředí džungle. Mnoho primátů má dlouhé a silné paže a ruce a nohy s protilehlými palci, které uchopí větve a pohybují se mezi stromy, má prehensilní ocas některých opic stejnou funkci. Přizpůsobení se neustále mění spolu s prostředím, které obývá každý druh. Pokud například teplota klesne, budou mít jednotlivci, kteří mají delší vlasy, výhodu před těmi, kteří mají krátké vlasy, a proto se stanou hojnější.

VIZUÁLNÍ POLE
Oči primátů se těší a jejich zorná pole se široce překrývají. Binokulární vidění jim umožňuje přesně vnímat vzdálenost, například při skoku z jednoho stromu na druhý. Kořist, jako je jelen, má oči po stranách hlavy, a proto velmi široké, ale většinou monokulární zorné pole.

Co je druh?

GEOGRAFICKÁ VARIACE
Sibiřský tygr (vlevo) má silnější srst než čtyři jižní tygří poddruhy, jako je Sumatra (níže), což je nejmenší a nejtmavší, a mohl by to být i jiný druh.

Druh je samostatná populace organismů, které se v přírodních podmínkách kříží s jinými skupinami. Takto se dnes může na Zemi vyskytnout více než 10 milionů druhů. Asi 5000 je z savců, z toho 435 z primátů. Každý jednotlivec stejného druhu je však jiný a v průběhu času se vyvíjejí genomy. Kolik by se skupina měla lišit, aby byla považována za samostatný druh? Členové různých druhů se mohou křížit, pokud se příliš geneticky nepohybovali. Někteří to dělají pouze lidským zásahem: například mezka a buržoazie jsou výsledkem křížení klisny a osla nebo koně a osla, ale jsou sterilní. Ostatní druhy se přirozeně kříží úspěšně, jak dnes víme, s Homo sapiens a neandrtálci as dalšími starými lidskými druhy.

Klasifikace

Klasifikace nebo taxonomie je věda, která identifikuje živé bytosti a rozděluje je do skupin podle jejich evolučních vztahů. Současné klasifikační metody se snaží najít společného předka nebo předky všech forem života na Zemi.

SPOLEČNÉ ANCESTRO . Všechny skupiny v tomto kladogramu souvisejí s prvním obratlovcem, jejich společným předkem, který se objevil asi 540 m.a. Rozvětvené schéma vyplývá z rozdílné evoluce a tvoří rodokmen.

Druhy klasifikace

První klasifikační systémy seskupovaly živé bytosti podle jejich obecné podobnosti a švédského botanika Carlos Linnaeus (1707–1778) vymyslel systém, který se dodnes používá. Linnaeus stanovil formální kategorie založené na společných morfologických vlastnostech (forma a struktura), v hierarchii rostoucí inkluzivity, od druhu k království. Od počátku 20. století byla zavedena klasifikace na základě evolučních vztahů mezi organismy. Tento fylogenetický přístup podle morfologie a genetických charakteristik uspořádává živé bytosti do skupin zvaných klade, a předpokládá, že charakteristika sdílená jednou skupinou organismů naznačuje užší evoluční vztah mezi nimi a novějším společným předkem. Fylogenetika (nebo cladistika) přinesla mnoho změn v klasifikaci mnoha organismů. Například ptáci jsou nyní zarámováni jako skupina dinosaurů. Linnaeus si vybral latinu jako jazyk pro svůj klasifikační systém, dnes jej většina taxonomů stále používá. Každý druh má jedinečný latinský složený název, který identifikuje rod a druh. Tak například všichni lidé, včetně fosilních druhů, sdílejí rodové jméno Homo, ale pouze současní lidé jsou známí jako Homo sapiens („moudrý člověk“).

Text a obrázky v tomto příspěvku jsou částí „Evoluce. Dějiny lidstva “

Akce stránky

Koncepce:Je to soubor transformací nebo změn v průběhu času, který vedl k rozmanitosti forem života, které na Zemi existují od společného předka.

Evoluce druhu. Hypotézu, že druhy jsou neustále přeměňovány, předpokládalo mnoho vědců osmnáctého a devatenáctého století, které Charles Darwin citoval v první kapitole své knihy Původ druhů. Byl to však sám Darwin, v roce 1859, který syntetizoval koherentní soubor pozorování, který konsolidoval koncept biologické evoluce do skutečné vědecké teorie.

Slovo evoluce popisující změny bylo poprvé použito v 18. století švýcarským biologem Charlesem Bonnetem v jeho práci Organizace proti uvážení sur les corps. Koncept, že se život na Zemi vyvinul ze společného předka, však již formuloval několik řeckých filosofů.

Evoluce jako vlastnost spojená s živými bytostmi již není předmětem diskuse mezi vědci. Mechanismy, které vysvětlují transformaci a diverzifikaci druhů, jsou však stále intenzivně zkoumány. Dva přírodovědci, Charles Darwin a Alfred Russell Wallace, nezávisle navrhli v roce 1858, že přirozený výběr je základním mechanismem zodpovědným za původ nových fenotypových variant a nakonec nových druhů.

V současné době teorie evoluce kombinuje Darwinovy ​​a Wallaceovy návrhy s Mendelovými zákony a dalšími pozdějšími pokroky v genetice, proto se nazývá moderní syntéza nebo „syntetická teorie“. Podle této teorie je evoluce definována jako změna frekvence alel populace během generací.

Tato změna může být způsobena různými mechanismy, jako je přirozený výběr, genetický drift, mutace a migrace nebo genetický tok. Syntetická teorie v současné době přijímá obecnou podporu od vědecké komunity, ale také určitou kritiku. Od svého složení, kolem roku 1940, byl obohacen díky pokrokům v dalších souvisejících oborech, jako je molekulární biologie, vývojová genetika nebo paleontologie. Teorie evoluce, tj. Systémy hypotéz založené na empirických datech odebraných na živých organizmech, které podrobně vysvětlují mechanismy evoluční změny, se i nadále formulují.

Důkaz evolučního procesu

Důkazem evolučního procesu je soubor testů, které vědci shromáždili, aby prokázali, že evoluce je charakteristický proces živé hmoty a že všechny organismy, které žijí na Zemi, pocházejí od společného předka. Současné druhy jsou stavem v evolučním procesu a jejich relativní bohatství je produktem dlouhé řady událostí spekulace a vyhynutí. Existenci společného předka lze odvodit z jednoduchých charakteristik organismů.

První, existují důkazy z biogeografie. Studie oblastí rozšíření druhů ukazuje, že čím vzdálenější nebo izolovanější jsou dvě geografické oblasti, tím více se liší druhy, které je okupují, ačkoli obě oblasti mají podobné ekologické podmínky (jako jsou oblasti Arktidy a Antarktidy nebo Středomoří). a Kalifornie).

Za druhé, rozmanitost života na Zemi není vyřešena v souboru zcela jedinečných organismů, ale sdílejí mnoho morfologických podobností. Když jsou tedy porovnány orgány různých živých bytostí, jsou v jejich složení nalezeny podobnosti, které naznačují příbuznost, která existuje mezi druhy. Tyto podobnosti a jejich původ umožňují klasifikovat orgány jako homology, pokud mají stejný embryonální a evoluční původ a podobně, pokud mají odlišný embryonální a evoluční původ, ale stejnou funkci.

Třetí, anatomické studie také umožňují v mnoha organismech rozpoznat přítomnost zbytkových orgánů, které jsou redukované a nemají žádnou zjevnou funkci, ale které jasně ukazují, že pocházejí z funkčních orgánů přítomných v jiných druzích, jako jsou základní kosti zadních nohou přítomné v několik hadů

Embryologie prostřednictvím srovnávacích studií embryonálních stadií různých druhů zvířat nabízí čtvrtý soubor důkazů evolučního procesu. Bylo zjištěno, že v první z těchto fází vývoje vykazuje mnoho organismů společné vlastnosti, které svědčí o existenci vzoru rozvoje sdílených mezi nimi, což zase ukazuje existenci společného předka.

Pátý skupina důkazů pochází z oblasti systematiky. Organismy lze klasifikovat pomocí podobností uvedených v hierarchicky vnořených skupinách, velmi podobných rodinnému stromu.

Druhy, které žily ve vzdálených dobách, zanechaly záznamy o své evoluční historii. Fosílie spolu s srovnávací anatomií současných organismů představují paleontologický důkaz evolučního procesu.

Porovnáním anatomií moderních druhů s těmi, které již zanikly, mohou paleontologové odvodit linie, ke kterým patří. Paleontologický přístup k hledání evolučních důkazů má však určitá omezení. Vývoj molekulární genetiky odhalil, že evoluční záznam se nachází v genomu každého organismu a že je možné datovat okamžik divergence druhu prostřednictvím molekulárních hodin produkovaných mutacemi. Například srovnání mezi lidskými a šimpanzími DNA sekvencemi potvrdilo těsnou podobnost mezi těmito dvěma druhy a osvětlilo, když existoval společný předek obou.

Evoluce života na Zemi

Podrobné chemické studie založené na uhlíkových izotopech z hornin archaického eonu naznačují, že první formy života, které se na Zemi objevily pravděpodobně před více než 3800 miliony let, v éře eoarcaic, a existují jasné geochemické důkazy, jako je redukce mikrobiálních síranů svědkem toho v paleoarchické době, před 3470 miliony let.

Stromatolity (skalní vrstvy produkované komunitami starších mikroorganismů) jsou známy ve vrstvách 3450 milionů let, zatímco nejstarší filiformní mikrofosílie, morfologicky podobné sinicím, se nacházejí ve 3450 milionech letých pazourkových vrstvách Austrálie

Další podstatnou změnou ve struktuře buněk jsou eukaryoty, které vznikly ze zabalených starých bakterií, včetně, ve struktuře předchůdců eukaryotických buněk, vytvoření kooperativní asociace zvané endosymbióza.

Obalené bakterie a jejich hostitelská buňka zahájily proces koevoluce, při kterém bakterie pocházely z mitochondrií nebo hydrogenosomů. Druhá nezávislá endosymbióza s organismy podobnými sinicím vedla k tvorbě chloroplastů v řasách a rostlinách. Biochemické i paleontologické důkazy naznačují, že první eukaryotické buňky se objevily asi před 2000 až 1,5 miliardami let, ačkoli klíčové atributy eukaryotické fyziologie se pravděpodobně dříve vyvinuly.

K vývoji mnohobuněčných organismů pak došlo v mnoha nezávislých událostech, v organismech tak rozmanitých, jako jsou houby, hnědé řasy, cyanobakterie, sliznice a myxobakterie.

Vědecké teorie o evoluci

Podle Josepha Needhama taoismus výslovně popírá pevnost biologických druhů a taoističtí filozofové spekulovali, že vyvinuli různé atributy v reakci na různá prostředí. Taoismus ve skutečnosti označuje lidské bytosti, přírodu a nebe jako existující ve stavu „neustálé transformace“, na rozdíl od statičtějšího pohledu na typickou povahu západního myšlení.

Darwinismus

Ačkoli myšlenka biologické evoluce existuje již od starověku a v různých kulturách, moderní teorie nebyla ustavena až do osmnáctého a devatenáctého století, za přispění vědců jako Christian Pander, Jean-Baptiste Lamarck a Charles Darwin. V osmnáctém století byla opozice mezi fidismem a transformismem dvojznačná. Někteří autoři například připustili přeměnu druhů omezenou na rody, ale popřeli možnost přechodu z jednoho rodu do druhého.

Původem druhu Charles Darwin byl fakt evoluce, která se začala široce přijímat. Kredit je někdy sdílen s Wallace za teorii evoluce, která se také nazývá Darwin-Wallaceova teorie.

Seznam Darwinových návrhů, extrahovaných z původu druhu, je uveden níže:

1. Nadpřirozené činy stvořitele jsou neslučitelné s empirickými fakty přírody.

2. Toda la vida evolucionó a partir de una o de pocas formas simples de organismos.

3. Las especies evolucionan a partir de variedades preexistentes por medio de la selección natural.

4. El nacimiento de una especie es gradual y de larga duración.

5. Los taxones superiores (géneros, familias, etc.) evolucionan a través de los mismos mecanismos que los responsables del origen de las especies.

6. Cuanto mayor es la similitud entre los taxones, más estrechamente relacionados se hallan entre sí y más corto es el tiempo de su divergencia desde el último ancestro común.

7. La extinción es principalmente el resultado de la competencia interespecífica.

8. El registro geológico es incompleto: la ausencia de formas de transición entre las especies y taxones de mayor rango se debe a las lagunas en el conocimiento actual.

Neodarwinismo

El Neodarwinismo es un término acuñado en 1895 por el naturalista y psicólogo inglés George John Romanes (1848-1894) en su obra Darwin and after Darwin, o sea, la ampliación de la teoría de Darwin enriqueció el concepto original de Darwin haciendo foco en el modo en que la variabilidad se genera y excluyendo la herencia lamarckiana como una explicación viable del mecanismo de herencia. Wallace, quien popularizó el término «darwinismo» para 1889, incorporó plenamente las nuevas conclusiones de Weismann y fue, por consiguiente, uno de los primeros proponentes del neodarwinismo.

Síntesis evolutiva moderna

La llamada «síntesis evolutiva moderna» es una robusta teoría que actualmente proporciona explicaciones y modelos matemáticos sobre los mecanismos generales de la evolución o los fenómenos evolutivos, como la adaptación o la especiación. Como cualquier teoría científica, sus hipótesis están sujetas a constante crítica y comprobación experimental. Theodosius Dobzhansky, uno de los fundadores de la síntesis moderna, definió la evolución del siguiente modo: «La evolución es un cambio en la composición genética de las poblaciones, el estudio de los mecanismos evolutivos corresponde a la genética poblacional.»

La variabilidad fenotípica y genética en las poblaciones de plantas y de animales se produce por recombinación genética —reorganización de segmentos de cromosomas, como resultado de la reproducción sexual y por las mutaciones que ocurren aleatoriamente.

La cantidad de variación genética que una población de organismos con reproducción sexual puede producir es enorme. Considérese la posibilidad de un solo individuo con un número «N» de genes, cada uno con sólo dos alelos.

La selección natural es la fuerza más importante que modela el curso de la evolución fenotípica. En ambientes cambiantes, la selección direccional es de especial importancia, porque produce un cambio en la media de la población hacia un fenotipo novel que se adapta mejor las condiciones ambientales alteradas. Además, en las poblaciones pequeñas, la deriva génica aleatoria, la pérdida de genes del pozo genético, puede ser significativa.

La especiación puede ser definida como «un paso en el proceso evolutivo (en el que) las formas. se hacen incapaces de hibridarse».Diversos mecanismos de aislamiento reproductivo han sido descubiertos y estudiados con profundidad. El aislamiento geográfico de la población fundadora se cree que es responsable del origen de las nuevas especies en las islas y otros hábitats aislados.

Las transiciones evolutivas en estas poblaciones suelen ser graduales, es decir, las nuevas especies evolucionan a partir de las variedades preexistentes por medio de procesos lentos y en cada etapa se mantiene su adaptación específica. La macroevolución, la evolución filogenética por encima del nivel de especie o la aparición de taxones superiores, es un proceso gradual, paso a paso, que no es más que la extrapolación de la microevolución, el origen de las razas, variedades y de las especies.

En la época de Darwin los científicos no conocían cómo se heredaban las características. Actualmente, el origen de la mayoría de las características hereditarias puede ser trazado hasta entidades persistentes llamadas genes, codificados en moléculas lineales de ácido desoxirribonucleico (ADN) del núcleo de las células. El ADN varía entre los miembros de una misma especie y también sufre cambios o mutaciones, o variaciones que se producen a través de procesos como la recombinación genética.

Darwin no conocía la fuente de las variaciones en los organismos individuales, pero observó que las mismas parecían ocurrir aleatoriamente. En trabajos posteriores se atribuyó la mayor parte de estas variaciones a la mutación. La mutación es un cambio permanente y transmisible en el material genético —usualmente el ADN o el ARN— de una célula, que puede ser producido por «errores de copia» en el material genético durante la división celular y por la exposición a radiación, químicos o la acción de virus. Las mutaciones aleatorias ocurren constantemente en el genoma de todos los organismos, creando nueva variabilidad genética.

La duplicación génica introduce en el genoma copias extras de un gen y, de ese modo, proporciona el material de base para que las nuevas copias inicien su propio camino evolutivo. Por ejemplo, en los seres humanos son necesarios cuatro genes para construir las estructuras necesarias para sensar la luz: tres para la visión de los colores y uno para la visión nocturna. Los cuatro genes han evolucionado a partir de un solo gen ancestral por duplicación y posterior divergencia.

Las mutaciones cromosómicas, también denominadas, aberraciones cromosómicas, son una fuente adicional de variabilidad hereditaria. Así, las translocaciones, inversiones, deleciones, translocaciones robertsonianas y duplicaciones, usualmente ocasionan variantes fenotípicas que se transmiten a la descendencia. Por ejemplo, dos cromosomas del género Homo se fusionaron para producir el cromosoma 2 de los seres humanos. Tal fusión cromosómica no ocurrió en los linajes de otros simios, los que han retenido ambos cromosomas separados.

Recombinación genética

La recombinación genética es el proceso mediante el cual la información genética se redistribuye por transposición de fragmentos de ADN entre dos cromosomas durante la meiosis, y más raramente en la mitosis. Los efectos son similares a los de las mutaciones, es decir, si los cambios no son deletéreos se transmiten a la descendencia y contribuyen a incrementar la diversidad dentro de cada especie.

En los organismos asexuales, los genes se heredan en conjunto, o ligados, ya que no se mezclan con los de otros organismos durante los ciclos de recombinación que usualmente se producen durante la reproducción sexual. En contraste, los descendientes de los organismos que se reproducen sexualmente contienen una mezcla aleatoria de los cromosomas de sus progenitores, la cual se produce durante la recombinación meiótica y la posterior fecundación.

La recombinación permite que aún los genes que se hallan juntos en el mismo cromosoma puedan heredarse independientemente. No obstante, la tasa de recombinación es baja, aproximadamente dos eventos por cromosoma y por generación.

El primero es la «selección direccional», que es un cambio en el valor medio de un rasgo a lo largo del tiempo, por ejemplo, cuando los organismos cada vez son más altos. En segundo lugar se halla la «selección disruptiva» que es la selección de los valores extremos de un determinado rasgo, lo que a menudo determina que los valores extremos sean más comunes y que la selección actúe en contra del valor medio.

Un tipo especial de selección natural es la selección sexual, que es la selección a favor de cualquier rasgo que aumente el éxito reproductivo haciendo aumentar el atractivo de un organismo ante parejas potenciales.

Adaptación

La adaptación es el proceso mediante el cual una población se adecua mejor a su hábitat y también el cambio en la estructura o en el funcionamiento de un organismo que lo hace más adecuado a su entorno. Este proceso tiene lugar durante muchas generaciones, se produce por selección natural, y es uno de los fenómenos básicos de la biología.

La importancia de una adaptación sólo puede entenderse en relación con el total de la biología de la especie, Julian Huxley. De hecho, un principio fundamental de la ecología es el denominado principio de exclusión competitiva: dos especies no pueden ocupar el mismo nicho en el mismo ambiente por un largo tiempo. En consecuencia, la selección natural tenderá a forzar a las especies a adaptarse a diferentes nichos ecológicos para reducir al mínimo la competencia entre ellas.

Síntesis moderna

En las últimas décadas se ha hecho evidente que los patrones y los mecanismos evolutivos son mucho más variados que los que fueran postulados por los pioneros de la Biología evolutiva (Darwin, Wallace o Weismann) y los arquitectos de la teoría sintética (Dobzhansky, Mayr y Huxley, entre otros).

Los nuevos conceptos e información en la biología molecular del desarrollo, la sistemática, la geología y el registro fósil de todos los grupos de organismos necesitan ser integrados en lo que se ha denominado «síntesis evolutiva ampliada». Los campos de estudio mencionados muestran que los fenómenos evolutivos no pueden ser comprendidos solamente a través de la extrapolación de los procesos observados a nivel de las poblaciones y especies modernas.

En el momento en que Darwin propuso su teoría de evolución, caracterizada por modificaciones pequeñas y sucesivas, el registro fósil disponible era todavía muy fragmentario. Los a fósiles previos al período Cámbrico eran totalmente desconocidos. Darwin también estaba preocupado por la ausencia aparente de formas intermedias o enlaces conectores en el registro fósil, lo cual desafiaba su visión gradualística de la especiación y de la evolución.

Causas ambientales de las extinciones masivas

Darwin no solo discutió el origen sino también la disminución y la desaparición de las especies. Como una causa importante de la extinción de poblaciones y especies propuso a la competencia interespecífica debida a recursos limitados: durante el tiempo evolutivo, las especies superiores surgirían para reemplazar a especies menos adaptadas.

Esta perspectiva ha cambiado en los últimos años con una mayor comprensión de las causas de las extinciones masivas, episodios de la historia de la tierra, donde las «reglas» de la selección natural y de la adaptación parecen haber sido abandonadas.

Esta nueva perspectiva fue presagiada por Mayr en su libro Animal species and evolution en el que señaló que la extinción debe ser considerada como uno de los fenómenos evolutivos más conspicuos. Mayr discutió las causas de los eventos de extinción y propuso que nuevas enfermedades (o nuevos invasores de un ecosistema) o los cambios en el ambiente biótico pueden ser los responsables. Además, escribió: «Las causas reales de la extinción de cualquier especie de fósil presumiblemente siempre seguirán siendo inciertas . Es cierto, sin embargo, que cualquier evento grave de extinción está siempre correlacionado con un trastorno ambiental importante» (Mayr, 1963). Esta hipótesis, no sustentada por hechos cuando fue propuesta, ha adquirido desde entonces un considerable apoyo.

La extinción biológica que se produjo en el Pérmico-Triásico hace unos 250 millones de años representa el más grave evento de extinción en los últimos 550 millones de años. Se estima que en este evento se extinguieron alrededor del 70% de las familias de vertebrados terrestres, muchas gimnospermas leñosas y más del 90% de las especies oceánicas. Se han propuesto varias causas para explicar este evento, las que incluyen el vulcanismo, el impacto de un asteroide o un cometa, la anoxia oceánica y el cambio ambiental. No obstante, es aparente en la actualidad que las gigantescas erupciones volcánicas, que tuvieron lugar durante un intervalo de tiempo de sólo unos pocos cientos de miles de años, fueron la causa principal de la catástrofe de la biosfera durante el Pérmico tardío.

El límite Cretácico-Terciario registra el segundo mayor evento de extinción masivo. Esta catástrofe mundial acabó con el 70% de todas las especies, entre las cuales los dinosaurios son el ejemplo más popularmente conocido. Los pequeños mamíferos sobrevivieron para heredar los nichos ecológicos vacantes, lo que permitió el ascenso y la radiación adaptativa de los linajes que en última instancia se convertirían en Homo sapiens. Los paleontólogos han propuesto numerosas hipótesis para explicar este evento, las más aceptadas en la actualidad son las del impacto de un asteroide y la de fenómenos de vulcanismo.

La selección sexual es, por lo tanto, menos rigurosa que la selección natural. Generalmente, los machos más vigorosos, aquellos que están mejor adaptados a los lugares que ocupan en la naturaleza, dejarán mayor progenie.

Pero en muchos casos la victoria no dependerá del vigor sino de las armas especiales exclusivas del sexo masculino[. ] Entre las aves, la pugna es habitualmente de carácter más pacífico. Todos los que se han ocupado del asunto creen que existe una profunda rivalidad entre los machos de muchas especies para atraer por medio del canto a las hembras.

Para Darwin, la selección sexual incluía fundamentalmente dos fenómenos: la preferencia de las hembras por ciertos machos, selección intersexual, femenina, o epigámica, y en las especies polígamas, las batallas de los machos por el harén más grande, selección intrasexual. En este último caso, el tamaño corporal grande y la musculatura proporcionan ventajas en el combate, mientras que en el primero, son otros rasgos masculinos, como el plumaje colorido y el complejo comportamiento de cortejo los que se seleccionan a favor para aumentar la atención de las hembras.

El estudio de la selección sexual sólo cobró impulso en la era postsíntesis. Se ha argumentado que Wallace (y no Darwin) propuso por primera vez que los machos con plumaje brillante demostraban de ese modo su buena salud y su alta calidad como parejas sexuales. De acuerdo con esta hipótesis de la «selección sexual de los buenos genes» la elección de pareja masculina por parte de las hembras ofrece una ventaja evolutiva. Esta perspectiva ha recibido apoyo empírico en las últimas décadas. Por ejemplo, se ha hallado una asociación, aunque pequeña, entre la supervivencia de la descendencia y los caracteres sexuales secundarios masculinos en un gran número de taxones, tales como aves, anfibios, peces e insectos).

Impactos de la teoría de la evolución

A medida que el darwinismo lograba una amplia aceptación en la década de 1870, se hicieron caricaturas de Charles Darwin con un cuerpo de simio o mono para simbolizar la evolución. En el siglo XIX, especialmente tras la publicación de El origen de las especies, la idea de que la vida había evolucionado fue un tema de intenso debate académico centrado en las implicaciones filosóficas, sociales y religiosas de la evolución.

El hecho de que los organismos evolucionan es indiscutible en la literatura científica, y la síntesis evolutiva moderna tiene una amplia aceptación entre los científicos. Sin embargo, la evolución sigue siendo un concepto controvertido por algunos grupos religiosos.

Mientras que muchas religiones y grupos religiosos han reconciliado sus creencias con la evolución por medio de diversos conceptos de evolución teísta, hay muchos creacionistas que creen que la evolución se contradice con el mito de creación de su religión. Como fuera reconocido por el propio Darwin, el aspecto más controvertido de la biología evolutiva son sus implicaciones respecto a los orígenes del hombre.

A medida que se ha ido desarrollando la comprensión de los fenómenos evolutivos, ciertas posturas y creencias bien arraigadas se han visto revisadas, vulneradas o por lo menos cuestionadas. La aparición de la teoría evolutiva marcó un hito, no solo en su campo de pertinencia, al explicar los procesos que originan la diversidad del mundo vivo, sino también más allá del ámbito de las ciencias biológicas. Naturalmente, este concepto biológico choca con las explicaciones tradicionalmente creacionistas y fijistas de algunas posturas religiosas y místicas y de hecho, aspectos como el de la descendencia de un ancestro común, aún suscitan reacciones en algunas personas.

El impacto más importante de la teoría evolutiva se da a nivel de la historia del pensamiento moderno y la relación de este con la sociedad. Este profundo impacto se debe, en definitiva, a la naturaleza no teleológica de los mecanismos evolutivos: la evolución no sigue un fin u objetivo. Las estructuras y especies no «aparecen» por necesidad ni por designio divino sino que a partir de la variedad de formas existentes solo las más adaptadas se conservan en el tiempo.

Evolución y religión

Antes de que la geología se convirtiera en una ciencia, a principios del siglo XIX, tanto las religiones occidentales como los científicos descontaban o condenaban de manera dogmática y casi unánime cualquier propuesta que implicara que la vida es el resultado de un proceso evolutivo.

Sin embargo, a medida que la evidencia geológica empezó a acumularse en todo el mundo, un grupo de científicos comenzó a cuestionar si una interpretación literal de la creación relatada en la Biblia judeo-cristiana podía reconciliarse con sus descubrimientos (y sus implicaciones).

A pesar de las abrumadoras evidencias que avalan la teoría de la evolución, algunos grupos interpretan en la Biblia que un ser divino creó directamente a los seres humanos, y a cada una de las otras especies, como especies separadas y acabadas. A partir de 1950 la Iglesia católica romana tomó una posición neutral con respecto a la evolución con la encíclica Humani generis del papa Pío XII. En ella se distingue entre el alma, tal como fue creada por Dios, y el cuerpo físico, cuyo desarrollo puede ser objeto de un estudio empírico.

No pocos ruegan con insistencia que la fe católica tenga muy en cuenta tales ciencias, y ello ciertamente es digno de alabanza, siempre que se trate de hechos realmente demostrados, pero es necesario andar con mucha cautela cuando más bien se trate sólo de hipótesis, que, aun apoyadas en la ciencia humana, rozan con la doctrina contenida en la Sagrada Escritura o en la tradición.

En 1996, Juan Pablo II afirmó que «la teoría de la evolución es más que una hipótesis» y recordó que «El Magisterio de la Iglesia está interesado directamente en la cuestión de la evolución, porque influye en la concepción del hombre».

El papa Benedicto XVI ha afirmado que «existen muchas pruebas científicas en favor de la evolución, que se presenta como una realidad que debemos ver y que enriquece nuestro conocimiento de la vida y del ser como tal. Pero la doctrina de la evolución no responde a todos los interrogantes y sobre todo no responde al gran interrogante filosófico: ¿de dónde viene todo esto y cómo todo toma un camino que desemboca finalmente en el hombre?».

Cuando la teoría de Darwin se publicó, las ideas de la evolución teísta se presentaron de modo de indicar que la evolución es una causa secundaria abierta a la investigación científica, al tiempo que mantenían la creencia en Dios como causa primera, con un rol no especificado en la orientación de la evolución y en la creación de los seres humanos.

ВїQuГ© es la teorГ­a de la evoluciГіn?

teorГ­a de la evoluciГіn es como se conoce a un corpus, es decir, un conjunto de conocimientos y evidencias cientГ­ficas que explican un fenГіmeno: la evoluciГіn biolГіgica. Esta explica que los seres vivos no aparecen de la nada y porque sГ­, sino que tienen un origen y que van cambiando poco a poco. En ocasiones, estos cambios provocan que de un mismo ser vivo, o ancestro, surjan otros dos distintos, dos especies. Estas dos especies son lo suficientemente distintas como para poder reconocerlas por separado y sin lugar a dudas. A los cambios paulatinos se les conoce como evoluciГіn, pues el ser vivo cambia hacia algo distinto.

La evoluciГіn estГЎ mediada por algo llamado generalmente "selecciГіn natural", aunque este tГ©rmino es muy vago. Un tГ©rmino mГЎs correcto es la presiГіn selectiva.

La teorГ­a de la evoluciГіn explica que los seres vivos no aparecen de la nada y porque sГ­ Con este nombre se entiende un factor que "presiona" estos cambios en una direcciГіn. Por ejemplo, la sequedad de un desierto presionarГЎ a todas las especies para tener una mayor resistencia a la deshidrataciГіn, mientras que los menos adaptados morirГЎn y se perderГЎn en la historia. Los cambios evolutivos, como ya podemos deducir, suelen ser adaptativos, grosso modo, lo que implica que adaptan a la especie segГєn la presiГіn selectiva que sufre (o la hace desaparecer para siempre). La teorГ­a de la evoluciГіn no es nada sencilla y ha ido creciendo enormemente durante la historia de la biologГ­a. Hoy dГ­a este corpus es tan grande que se estudian efectos y apartados concretos del mismo, y existen especialistas dedicado exclusivamente a comprender partes muy especГ­ficos de la teorГ­a.

ВїCuГЎndo apareciГі?

El origen de la teorГ­a de la evoluciГіn tiene una fecha concreta y es la publicaciГіn del libro "El Origen de las Especies", del propio Charles Darwin. Aunque en realidad la idea de evoluciГіn y varios conceptos relacionados pueden trazarse hasta tiempos muy anteriores, lo cierto es que la controvertida publicaciГіn de su libro provocГі una reacciГіn sin igual. A dГ­a de hoy, este texto, claramente asentГі las bases en torno al que giran los "axiomas" bГЎsicos de la biologГ­a. Y eso ocurriГі el 24 de noviembre de 1859. En Г©l, Darwin explicГі su hipГіtesis (demostrada ampliamente tiempo despuГ©s) de cГіmo las especies de seres vivos evolucionan y cГіmo la selecciГіn natural (y la presiГіn selectiva) empujan dicho cambio.

ВїDГіnde se creГі?

Aunque "El Origen de las Especies" se publicГі en Inglaterra, lo cierto es que la apariciГіn de la teorГ­a de la evoluciГіn se gestГі mucho antes. Los historiadores sitГєan este momento en los viajes de Darwin a bordo del "Beagle", un bergantГ­n britГЎnico explorador. En su segunda misiГіn se aГ±adiГі a la tripulaciГіn un joven Darwin, cuya educaciГіn e interГ©s por la geologГ­a y la naturaleza, asГ­ como algunas cuestiones familiares, le abrieron la puerta a su pasaje. Durante los viajes alrededor de todo el mundo (literalmente), que duraron cinco aГ±os, Darwin actГєo como naturalista (el concepto clГЎsico de biГіlogo) recogiendo todo tipo de informaciГіn para el imperio inglГ©s y la tripulaciГіn. AsГ­, durante la travesГ­a se topГі con varias islas y sus especies. Las modificaciones y caracterГ­sticas de estas, asГ­ como sus conocimientos geolГіgicos y la influencia de varios conocidos inculcaron en su mente la idea de evoluciГіn en los seres vivos. Especialmente llamativo es el caso de los pinzones de las Islas GalГЎpagos, muy llamativos en la literatura. No obstante, hicieron falta varias dГ©cadas para madurar la idea que, finalmente, y no sin muchos dilemas y alguna tragedia, dieron como resultado "El Origen de las Especies", el germen de la teorГ­a de la EvoluciГіn.

ВїQuiГ©n la propuso?

Bueno, es obvio, en este punto, que el padre de la teorГ­a de la evoluciГіn fue Charles Darwin. AsГ­ lo hemos podido comprobar hasta el momento. Pero la teorГ­a no solo se la debemos a Г©l y mucho menos el estado actual de la misma. SaltГЎndonos a algunos clГЎsicos, serГ­a imperdonable no nombrar a Alfred Russel Wallace, un naturalista y geГіgrafo, ademГЎs de explorador muy parecido en espГ­ritu a Darwin. Su posiciГіn mГЎs modesta que la de Charles, probablemente, lo puso algunos pasos por detrГЎs del padre de la teorГ­a de la evoluciГіn. Sin embargo, el propio Wallace llegГі a conclusiones similares a las de Darwin incluso antes que Г©l mismo. Fue una carta suya la que terminГі de cuajar las ideas en la cabeza del naturalista mГЎs famoso de la historia.

El propio Wallace llegГі a conclusiones similares a las de Darwin incluso antes que Г©l mismo

AsГ­, esta carta de Wallace fue determinante en su publicaciГіn. No obstante, eso no le resta mГ©rito alguno a Darwin. Por otro lado, tambiГ©n harГ­a falta nombrar a Lamarck, ya que Г©l propuso la primer teorГ­a de la EvoluciГіn que se conoce como tal. Aunque era errГіnea, lo que no ha evitado debates que siguen vivos, incluso, hoy dГ­a. MГЎs adelante otros grandes cientГ­ficos asentaron algunas bases necesarias: Georges Cuvier y Г‰tienne Geoffroy Saint-Hilaire discutieron ampliamente sobre el catastrofismo y el uniformismo, Mendel y, aГ±os despuГ©s, Fisher asentaron las bases genГ©ticas y estadГ­sticas indispensables para la teorГ­a, Avery, MacLeod y McCarty hallaron el ГЎcido desoxirribonucleico, y Francis Crick y James Watson, gracias al trabajo de Rosalind Franklin, descubrieron la estructura del ADN. Y estos son solo algunos de los nombres a los que podrГ­amos afirmar que le debemos la teorГ­a de la EvoluciГіn

Tal vez la respuesta mГЎs difГ­cil y a la vez mГЎs sencilla de responder. ВїPor quГ© apareciГі la teorГ­a de la evoluciГіn? Podemos buscar razones histГіricas, consecuencias: Darwin observando atentamente unos cuantos pГЎjaros en una isla remota o a Watson y Crick discutiendo pensativamente sobre una extraГ±a fotografГ­a en blanco y negro. Pero lo cierto es que la teorГ­a de la evoluciГіn aparece como consecuencia de la observaciГіn. Durante los siglos, los milenios, hemos visto que los seres vivos cambian. Es mГЎs, nosotros aprovechamos este hecho a nuestro favor. AsГ­ que era solo cuestiГіn de tiempo que alguien se planteara el cГіmo. Y tras siglos de observaciГіn y experimentaciГіn, la teorГ­a de la EvoluciГіn es lo que hemos obtenido. Pero todavГ­a no hemos acabado, ni estГЎ finalizada. Probablemente algunos aspectos nunca lleguemos a conocerlos del todo. Pero, en cualquier caso, la respuesta a la pregunta de por quГ© apareciГі la teorГ­a de la EvoluciГіn serГЎ siempre la misma: porque necesitamos saber de dГіnde venimos, y hacia dГіnde vamos.